Amigo - příběh pejska od množitele
Přítel strašně toužil po russelíkovi, tak jsme se dohodli, že si jednoho takového také pořídíme. Rozhodli jsme se, že na výstavy chodit nebudeme a proto nám stačí pejsek bez pp. Nyní to udávám jako odstrašující příklad a již nikdy bych do psa bez pp nešla, i když ani ten „papír“ není zárukou zdraví. Našli jsme si inzerát a 30. září 2011 jeli pro Amiga. Pejsek byl velice hravý a aktivní, přesně takový jak všichni toto plemeno popisovali. Jen měl trochu delší nožky na jacka, takže jeden z rodičů byl pravděpodobně parson.
Někdy v prosinci, kdy Amískovi bylo 5 měsíců, začal zvláštně chodit na zadní nohy. Místo aby chodil ze široka, začal chodit jako „modelka“ a dával zadní nožičky před sebe. Když běhal a brzdil, zadní nohy ho jakoby „předbíhaly“. Na delších procházkách kňučel a chtěl se nechat nosit. Zajeli jsme tedy k našemu veterináři a jeho ortel zněl krutě - ataxie. Poslal nás ke specialistovi do Písku, kde nám vysvětlili, co ta ataxie vlastně je. Amísek měl dědičnou chorobu, která měla jako jeden z příznaků celeberální ataxii. Ataxie se u psů projevuje kolem pátého a šestého měsíce života. Pejsek postupem času přestane úplně ovládat své nohy, nezvládá rovnováhu těla, často se opírá o zeď… Bohužel tato nemoc nejde vyléčit a postupem času se jenom zhoršuje.
Kontaktovali jsme "chovatele", abychom mu sdělili, že jeho odchovanec má tuto nemoc a aby psi dále nemnožil. Pán se s námi odmítl bavit, telefony nezvedal a na emaily nereagoval.
Amísek bral prášky na bolest, ale nemoc ho během dvou měsíců velice rychle oslabovala. Nechtěl si ani hrát, chodit na procházky - prostě nic. Hrozný pohled na pejska, který pár měsíců před tím, byl aktivní, čilý a veselý. Najednou se u něj projevila i epilepsie. Bohužel přesně na den, měsíc potom co jsme byli u specialisty, měl Amigo velice silný epileptický záchvat. Ihned jsme jeli s přítelem k našemu veterináři, který se snažil ze všech sil našeho prcka zachránit. Dal už mu vše co mohl, aby se přestal třást. Záchvat stále nepřestával a Amískovi začalo vynechávat srdíčko.
Nastalo to nejtěžší rozhodnutí v našem dosavadním životě. Nechat našeho osmiměsíčního miláčka uspat, aby se netrápil, nebo se snažit bojovat? Rozhodli jsme se, že ho zbavíme trápení, protože nám veterinář nám řekl, že záchvaty by se opakovaly. Nechali jsme ho uspat. Celou dobu jsme byli s ním drželi ho za tlapku a oba brečeli… Amísek nám odešel navždy… Pohřbili jsme ho na místě, kde to miloval.
V tu chvíli člověk cítil tu bezmoc, že nemohl pomoci a také zlost, když jsem se podívala na internet a ten sprostý člověk stále inzeroval nová a nová štěňata!!!
Naše zkušenost nám to nejcennější vzala, ale také hodně dala. UŽ ŽÁDNÉ ŠTĚNĚ OD POCHYBNÉHO MNOŽITELE A BEZ PAPÍRŮ. Vždyť se přece vyplatí investovat do miláčka, který bude mít prověřené a uchovněné rodiče, kteří hlavně prošli lékařskými testy, u kterých lze díky průkazu původu velmi dobře dohledat, jak je na tom se zdravím široké příbuzenstvo..
Já ani můj přítel jsme koupi Amíska nikdy nelitovali, byl to NEJLEPŠÍ PES POD SLUNCEM, ale už bych do toho nešla.
To je bohužel příběh náš a našeho prvního jack russell teriera, který za lidskou hloupost zaplatil tu nejvyšší daň…
Lenka Hrubá
