Smutný pes
Ajax byl nádherný pes. Odrostlé štěně německého ovčáka s širokou hlavou a delší srstí. Štěně dychtivé milovat svou smečku, poznávat svět a hrát si…
Pro manžele Pánkovy byl ideální. Potřebovali psa na hlídání a nechtěli úplně malé štěně. Byli oba natolik vytížení dojížděním a zaměstnáním, že na vytírání loužiček a učení základní poslušnosti by jim moc času nezbývalo. Kvůli zaměstnání si ani psa pořizovat nechtěli. Jenomže když je dvakrát za sebou vykradli, změnili názor. Zlodějům totiž ani bezpečnostní zámek, ani alarm nijak nepřekážel. Pánkovi sice nevlastnili žádné cennosti, ale zloději vzali zavděk vším – televizí, počítačem, nábytkem, nářadím, dokonce i peřinami… Zloději si dodnes vesele běhají na svobodě. A tak se Pánkovi odhodlali přece jen pořídit si psa. Ten jim dům ohlídá spolehlivěji než alarm. Chtěli psa, co bude budit respekt už svým vzhledem, volba padla na německého ovčáka a pak narazili na ten inzerát s Ajaxem. Ajax byl ze všech štěňat nejdřív zamluvený, ale budoucí majitelé odvoz psa nejdřív stále odkládali a nakonec si to rozmysleli a pro Ajaxe si nepřijeli. Zůstal tedy u chovatelů a v inzerci, dokud nepadl do oka právě mladým Pánkům. Ti byli nadšení, jednak, že je Ajax tak hezký a jednak, že už umí chodit na vodítku a základní povely jako: ke mně, sedni, lehni si, vstaň, zůstaň, na místo… Do auta se sice bál nastoupit, ale nakonec si dal říct. Celou cestu kňučel, vůbec se mu to nelíbilo. Marcela se ho snažila uchlácholit, ale nedivila se mu. Byla to jeho první jízda autem. Konečně doma. Rodinný domek s velkou zahradou a kvalitní boudou pro psa. Ajax byl zmatený. Pořád si myslel, že je to jen nějaké nedopatření a že si pro něj přijde původní majitel a odvede ho domů. Nakonec pochopil, že nepřijde. Že tohle je teď jeho domov.
Marcela s Liborem byli celé dny pryč a Ajaxe brávali domů jen na chvilku večer. Dostal maso z konzervy (kupovali ty nejkvalitnější značky) a pošilhával, jestli pánečci náhodou nebaští něco lepšího. Svou porci zhltnul v „cukuletu“, aby stihnul ještě trochu toho loudění. Byl mladý, bujný a měl za sebou celý den samoty a spoustu nevybité energie. Dorážel střídavě na oba, aby se mu věnovali. Chtěl si hrát. Ale oni byli tak utahaní, že poslední na co měli náladu, byla hra se psem. Zoufale hledali nějakou jinou práci a hlavně blíž, ale marně. Dobrovolně si nevybrali tento životní styl, který je odváděl brzy ráno z domu s návratem pozdě večer. Nedostatek času nesvědčil ani Ajaxovi, ani jejich vztahu.
Ajax si nemohl pomoct. Samým štěstím, že skončila jeho samota, skákal, pobíhal po domku, byl jak z divokých vajec, a ke svým hrám si vybíral naprosto nevhodné předměty – například Liborovu koženou bundu. Ta už se nosit nedala. Radostně mávajícím ocasem posrážel sklenice a talířky z malého stolku v obýváku a nepřestal dovádět ani po okřiknutí. Většinou jeden z manželů ztratil trpělivost a psa vystrnadil zpátky na zahradu. Ajax škrábal na dveře, kňučel, štěkal, srdceryvně naříkal. Byl zoufalý. Nemohl pochopit, proč ho jeho „smečka“ vyhání, když on je tak miluje. Příští večer je vítal ještě radostněji, nadšený, že už jsou doma, že je vidí, ale dopadlo to stejně.
Občas s ním chodili na vycházky. Ale ani to většinou nedopadlo moc dobře. Ajax ze samého nadšení, že se konečně něco děje, vyváděl jak pominutý. Na vodítku byl k neudržení, a když ho pustili na volno, nedal se přivolat. Lačně si užíval všeho, ostatních psů, lidí, lítání. Ten pes potřeboval spoustu lásky, společnost, zaměstnání a citlivě vedený výcvik. Neměl nic z toho. Jeho nejčastějším společníkem byla samota. Libor s Marcelou ho ráno nakrmili a odspěchali do práce. Ajax hlídal dům. Štěkal na kolemjdoucí, chodil kolem plotu tam a zpátky. Pak si lehl a čekal.
Jak běžel čas, ubývalo i těch malých pozorností, které Ajaxovi zpočátku dopřávali. Byl to začarovaný kruh. Čím míň se mu věnovali, tím víc vyváděl, když ho někdy vzali ven. A čím byl nezvladatelnější, tím míň je bavilo se s ním zabývat. Nakonec ho nebrali nikam. Ráno a večer ho nakrmili, pohladili a víc si ho nevšímali. Ani do domu už ho nepouštěli. Často také odjížděli na delší dobu. Ajax hned poznal, že se někam chystají. Donesli mu velkou zásobu krmení a vody a on věděl, že je neuvidí ani ty krátké chvilky.
Ajaxův život plynul jednotvárně. Smutně. Jeden den jako druhý, stále sám. Štěkal a štěkal. Hlavně v noci. Všichni sousedi byli naštvaní, že kvůli psovi nemohou spát. Ajax pospával ve dne. Ráno se nakrmil, vyprovodil pánečky k autu, pak si s těžkým povzdechem lehnul, hlavu položil na packy a smutně hleděl na cestu. Život běží kolem něj a on se ho nemůže zúčastnit. Jen čeká.
Den po dni se vlekl a pomalu ukrajoval z Ajaxova života. Ajax otupěl. Už ani v nic nedoufal, už si nevzpomínal na svou mladistvou dychtivost, už nic neočekával. Deset let strávil Ajax většinou o samotě. O samotě i zemřel.
Manželé Pánkovi si za pár týdnů přivezli mladého německého ovčáka. Bez hlídače se neobejdou, od té doby, co si pořídili psa, mají od zlodějů pokoj. Ajax na to ale doplatil zkaženým životem. Životem o samotě, životem bez radosti.
